METZ - Up On Gravity Hill
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hned úvodním slovem musím neobjektivně nadhodit, že jsem se na novou sólovku Tonyho Martina těšil jak malej Louža. Je všeobecně známo, že Tony zpívá na deskách BLACK SABBATH, jimž nemůže každý správný fanoušek přijít na jméno. Takový ty s těma křížema, idolama a podobně. Do těch si každý pravověrný rád kopne. Málokdo už ale podotkne, že je Tony taky jeden z lidí, kteří se snažili černou legendu dlouhodobě podržet a posunout dál. Málokdo přizná, že právě s ním za mikrofonem vznikly další milníky hardrockové hudby. Spíš se najdou zaslepenci tvrdící, že Ozzy je lepší zpěvák než Tony Martin…inu co na to říct?
Jak už z úvodu plyne, jsem fanda Tonyho Martina a jeho tvorbu v řadách BLACK SABBATH plně respektuji. Uznávám sice že původní Sabbati s Ozzym psali dějiny, pozdější Sabbati s (nejen) Tony Martinem ovšem psali kvalitní hubu. Co se víc počítá? Těžko říct, já osobně si raději nasadím sluchátka na uši, než Lennonky na nos. Ale nejsou to jen desky s Iommim po boku, které mě z dílny Martina fascinovaly. Mezi jedno z jeho nejzdařilejších děl totiž řadím sólovou desku ze začátku deváté dekády nesoucí název „Back Where I Belong“. Tenhle nedostižný rockový monument pokládám totiž za zcela zásadní album Tonyho kariéry. Kromě toho, že ho celé složil a nazpíval ho taky skoro celé i osobně nahrál. A to způsobem, který i po letech vyráží dech. Svěže rockující skladby bez sebemenší křeče nebo stresu proplouvají posluchači uchem a dávají plně vyniknout celé šíři autorova talentu, který byl přecejen v dobách působení u BLACK SABBATH dost svázán. Mé očekávání od aktuálního alba bylo tedy veliké a myslím, že nic nepřeženu, když řeknu že jsem z aktuálního „Scream“ poněkud zklamán. Místo netušených nových uměleckých horizontů, které mohl Martin v klidu přes deset let rozvíjet se na mě totiž vyvalil starý dobrý poctivý hardrock, nezapírající ani v nejmenším kořeny předchozího chlebodárce. A to je špatně. Nikoli úplně špatně, ale trochu blbý to je. První sólovka totiž dávala tušit velkého autorského potenciálu, zatímco v aktuální tvorbě slyším až moc velké reference na minulost. Nejen na „Scream“, ale i na turné k němu probíhajícím. Setlist totiž nepřekvapivě stojí právě na skladbách z desek Sabbatů a nejsem si jistý, jestli má Tony zapotřebí se vracet do vod dávno minulých, po tom co spolupracoval s Dario Mollem na skvělých moderních deskách „The Cage“, nebo na rockovějším projektu THE EMPIRE. Kromě původní klasické tvorby Sabbatů na vás totiž v průběhu „Scream“ vykoukne jen jeden výraznější neočekávaný nápad v titulní skladbě, kde je kytarové sólo zahrané nikoli kytarově, ale houslově. A možná vás ještě trochu zarazí „davidson“ intro ve stylu MANOWAR. Jinak bohužel nic nového pod sluncem.
Nechci album zbytečně odsuzovat jen proto, že nesplnilo moje soukromé požadavky, protože i přes mé výtky se jedná o velmi kvalitní hudební, pěveckou i skladatelskou práci a pro milovníky Martinovy éry u Sabbatů je to jistě velmi vítaná libůstka. Můj osobní názor ovšem je, že desetileté snažení mohlo skončit i omnoho lépe než pouhým nadprůměrem.
Standartní hardrock made in BLACK SABBATH. Tony nezůstává svým bývalým chlebodárcům nic dlužen. Fanouškům ovšem stále dluží důstojné pokračování skvělé sólové prvotiny.
7 / 10
Tony Martin
- zpěv, kytara, basa, bicí, housle
Joe Harford
- kytara
Pedro Howse
- hostující kytara
Cozy Powell
- hostující bicí
Geoff Nicholls
- klávesy
John Taylor
- hostující klávesy
1. Raising Hell
2. Bitter Sweet
3. Faith In Madness
4. I'm Gonna Live Forever
5. Scream
6. Surely Love Is Dead
7. The Kids Of Today
8. Wherever You Go
9. Field Of Lies
Scream (2005)
Back Where I Belong (1992)
No - neni to spatna deska - je tam par dobrych valu. Ale ja fakt, ze by mohlo byt i lepe. Snad bude.
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
To dojení vyschlého writer’s roomu je do nebe volající. Nových nápadů je pomálu, zato jsou rozmazané na dvojnásobek. Nekonečné plebiscity jsou ubíjející, nové hry vizuálně průměrné a když se to rozjede, přijde očekávatelný cliffhanger. Opouštím hru!
Tahle americká parta zní úplně jako revival starých JUDAS PRIEST, i ten vokál jako by patřil samotnému Halfordovi. Je to taková zasmrádlá mršina, ale překvapivě mě celkem bavilo si to poslechnout. Jestli do toho půjdu podruhé ale fakt nevím, spíše ne.
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.
Rumunský doom metal s hlasem tak hlubokým, že i basa je proti němu mandolína. O to výraznější je, když mu do duetu hraje flétna. Jde ovšem o kvalitní nahrávku, kapelník svého času bubnoval u SHAPE OF DESPAIR a lecčemu se tam přiučil.